Ten pocit když poslouchám hudbu, která mě upoutá tak, že jsem dostala příběh v obrazech. A tak jsem sedla k noťasu a píšu.
Padá..... padá níž a níž, netušící kdy a kde spadne. Se zavřenýma očima si promítá, co se událo v její minulosti. Nebyla moc spokojená, ale uvnitř sebe cítila obrovskou úlevu. Jakoby ze sebe strhávala břemena, která už na sobě mít nechtěla. Jako když vítr rozfoukává zbytky její staré já kousek po kousku, a ona si tu úlevu užívá. Ale ještě něco ji táhne dolů - ke dnu, které nemá nikdo rád, jen ona chtěla a musela se na to dno podívat. Jaké to je, jaký je to pocit, proč se toho dna skoro každý bojí. Cítila se ještě něčím svázaná. Nedokázala ten pád zastavit a ucítila bolestivý náraz. Ležící na dně otevírá oči a vidí kolem sebe šedý svět. Svět, který budí hrůzu, strach a prázdnotu. Nemůže se hnout, jakoby ji něco drželo, jakási destruktivní energie, a ta v ní budila ten pocit hrůzy a strachu. Snaží se vstát, chce se ji utéct pryč od té nicoty, která se snaží proniknout do jejího prostoru. Volá o pomoc, ale nemůže se dovolat. Zoufalá kleká na kolena a prosí, ať ji někdo pomůže. Rozhlíží se kolem sebe, ale nikoho nenachází, nikdo ji nemůže pomoci. Plačící si opět lehá k zemi, je slabá. Začíná pociťovat ten strach a hrůzu, které se ji derou do prostoru. Pomalu zavírá oči a snaží se upadnout do hlubokého spánku.
Nešlo jí to, nemohla dát svůj drahý prostor šedému světu, který k ní pronikal čím dál víc. Najednou pocítila v sobě teplo. To teplo ji bylo povědomé. Její nitro začínalo zářit všemi barvami. Ano, ta pro všechny mocná a pro ni známá energie. Energie, kterou má v sobě od svého narození. Energie, která ji chrání a posiluje. Otevřela oči a kdesi v dálce vidí bílé světlo. Pomalu se ji vracela síla, to teplo v ní začalo proudit tak, že dokázala vstát. Dokázala se narovnat a beze strachu se snažila proniknout do světa hrůzy a beznaděje. Přestala se bát, protože pochopila, že má obrovskou moc. Každý má tu moc, jakou má ona. Stačí si jen na ni vzpomenout. Šla za bílým světlem, a kolem ní se začal ten pochmurný svět rozjasňovat. Svou energií dokázala rozbíjet šedivý svět, a začala nabíjet prostory, které málem upadly do hlubokého spánku. Svým teplem a láskou probouzela život. I když měla radost a pocit klidu, stále ve svém nitru cítila smutek. Ten pocit svázanosti jakoby ji pronásledoval. Pomalu se blížila k bílému světlu, bylo tak zářivě silné, že se na něj dokázala dívat jen moment.
Čím blíž k němu šla, tím víc jí bylo tepleji. Najednou uslyšela dětský hlas, který vnitřně znala. Byl plné smíchu, radosti a hravosti. Bílé světlo přestalo postupně zářit. V tom okamžiku uviděla zrcadlo a v něm malou holčičku, která k ní s úsměvem natahuje ruce a svým něžným pohledem ji povídá: "je čas, vrátit se k sobě a k životu. Ona si uvědomila tu svázanost, kterou v sobě doposud nosila a přitom nemusela. Začala plakat dojetím a s láskou podala své ruce malé holčičce. Konečně se cítí svobodná a odpoutaná. To není cíl, to je další životní cesta s malou holčičkou. Zrcadlo prasklo a roztříštilo se na střepy. Holčička utíkala k ní, aby se mohly obejmout, být spolu a radovat se společně ze života. 💓
